Místní organizace Žižkov 1 - Praha 3

Český rybářský svaz


Onehdá jsem se rozhodl, že vyhodím již osm let nepoužívané PC a tak jsem se podíval, co se v něm nachází za dokumenty a ejhle – narazil jsem tam na článek, který jsem napsal v roce 2000. Tak jsem si jej po těch 11 létech přečetl a nakonec jsem usoudil, že zas tak neaktuální není – pár nových poznámek je vloženo tak jak toto – kurzivou a ostatní je ponecháno tak, jak to bylo napsáno v roce 2000.

Jak se stát "nezávodním" plavačkářem

Rybaření přináší celou řadu možností, jak uplatnit svůj um a šikovnost, ale většina z nás asi začínala s rybařením tak jako já - opatříme si nějaké nářadí a začínáme chytáním na položenou. Při jedné příležitosti, asi tak v roce 1985, jsem se dostal k závodům v plavané - byly to závody měst Praha - Berlín - Varšava. Závody se konaly na Berounce ve Všenorech a bylo se docela na co dívat. Když člověk přehlédl celé závodnické pole, tak v podstatě závodníci chytali jednu rybu za druhou. Tenkrát se to na mně projevilo v zásadě nevýrazně - je sice pravdou že jsem se začal shánět po nějakém prutu na plavanou a výsledkem bylo, že jsem si od Sony koupil sedmimetrový bič a o něco později třímetrový ”Wonderrod” od Druchemy, ale tím to vlastně skončilo. Dokonce i uvedení výrobci s plavanou asi skončili také - Druchema zcela určitě. V  roce 1998 však u mne došlo k určitému posunu - řekl jsem si, že v podstatě nezáživné ”bobkaření” u Sázavy není nic moc a je třeba změny. Samozřejmě co jiného než plavaná a s tím spojené chytání ryb a rybiček pro radost. Jelikož je samozřejmě nezbytné se poradit s odborníky, vyrazil jsem opět, tedy po 15 letech, na závody. Po více méně obtížné anabázi jsem zjistil, že nejbližší, jak časem, tak vzdáleností, jsou závody v Lužci nad Vltavou a to v sobotu a v neděli. Tak jsem v sobotu vyrazil. Dojel jsem do Lužce a tam mi domorodci sdělili, že asi žádné závody nejsou, že by to přeci museli vědět. Nebudu dále popisovat své cestování po kraji, ale nakonec jsem místo závodů našel. Bylo prakticky u Mělníka a spíše u Hořína než u Lužce. Nyní k vlastním závodům z pohledu laika. Dvě hodiny před vlastním startem si závodníci upravují vylosovaný úsek, dokončují přípravy náčiní a krmení. Všechny potřebné věci si ti šťastnější ke svému úseku dopravují přímo na místo autem (podle mého názoru se do normálního osobního auta stěží vejdou dva závodníci), ti méně šťastní, co se ke svému místu autem nedostanou, používají na ”dovoz” svých propriet ”růdl”.
Něco k prutům - většina si připravila děličky s maximální povolenou délkou 14,5 m (tak tady došlo ke změně závodního řádu – v současné době je maximální délka prutů 13 m), kratší biče pro lov povrchových rybek a odhozový prut kolem 4 m obvykle s ”angličákem”. Co se týče výrobců, že by člověk okoukl, která firma je u závodníků nejoblíbenější, tak jsem si moc nepomohl - byly zde zastoupeny prakticky všechny známé firmy a další mně neznámé. Závodníci poměrně dost času věnují nastavení hloubky pro jednotlivé pruty, z čehož jsem usoudil, že to nelze podceňovat.
Krmení - příprava již byla několikrát na stránkách časopisů popsána, tak jen co mne zaujalo. Především mne překvapilo množství krmení, které si jednotliví závodníci připravovali - můj čtyřlitrový kbelíček by jim byl tak vhodný na vodu na zvlhčení návnady (závodní řád nyní povoluje 20 l krmení pro čtyřhodinový závod). Standardní rozměr nádoby na její míchání se spíše blížil dětské vaničce a tu měli většinou plnou tak do 3/4. Všichni závodníci krmení opravdu důkladně promíchávají, opatrně dovlhčují a následně propasírují přes síto - asi na tom opravdu něco bude.
Prakticky všichni přidávají do krmení bílé červy, to se nás ale netýká, neboť jejich použití na vnadění je rybářským řádem zakázáno – no vida, to už také neplatí, můžeme vnadit bílými červy co hrdlo ráčí. Další složku, kterou řada závodníků přidává do krmení jsou patentky. Proč ne všichni - řadě závodníkům se díky teplému počasí nepovedlo patentky udržet při životě a na můj dotaz, proč je nepřidat byť jsou mrtvé mi bylo řečeno, že by se tím riskoval pravý opak - mohli by jsme tím spíše ryby odradit. To poněkud nesouhlasí s mou bohatou akvaristickou praxí - rybky jsem zcela běžně krmil zmraženými patentkami a ty je přijímaly s velkou chutí, i když nad pohybující se patentku samozřejmě není. Těsně před vlastním závodem si chytající připravili asi 10 koulí krmení o velikosti tenisáku či pomeranče. Pět minut před zahájením vlastního chytání výstřel povolil vnadění. Výstřel proto, že pole závodníků bylo hodně přes jeden kilometr dlouhé. Kanonáda koulí krmiva rozvlnila hladinu a podle mého odhadu tak půl tuny krmení zmizelo ve vodě – naposledy jsem se byl podívat na závodech ve Všenorech v roce 2011a tato podívaná už asi nebude moc k vidění. Většina závodníků totiž používá krmný kalíšek na konci děličky čímž dosáhne velmi přesného vnadění. Po uplynutí pěti minut další výstřel odstartoval vlastní tříhodinový závod (dnes jsou většinou čtyřhodinové) a po celé délce se závodní pole ježilo pruty. V zápětí se dostavily první úspěchy, byť v podobě malých rybek. Zdálo by se, že pro diváka jsou tři hodiny dlouhá doba, ale při zájmu o věc tomu tak zdaleka není. Je pořád se na co dívat, ať již co se týče vlastní techniky lovu či ”technických prostředků”. Závodní úsek byl přes kilometr dlouhý a tak už jenom jej projit chvíli trvá (no abych řekl pravdu, tak pro mne co by diváka, by ta původní tříhodinová doba klidně stačila, zvláště když ryby moc neberou). Na další závod jsem se byl podívat na podzim (a to již s vlastními zkušenostmi z chytání na Sázavě) - byl to závod s mezinárodní účast ”O pohár kněžny Ludmily” na Labi u Mělníka. Závodu se účastnilo přes stovku závodníků, podávalo se občerstvení, panovala dobrá pohoda a opět se bylo na co dívat. Zvláště na nejspodnějším úseku (tj. po proudu) - poslední tři závodníci doslova chytali jednu rybu za druhou, ale již jsem nad tím nebyl tak u vytržení, neboť mé vlastní zkušenosti ukázaly, že se to povede v podstatě i začátečníkům. Samozřejmě výsledky na prvních místech jsou pro začínajícího ”amatéra” těžko dosažitelné. V prvním závodu vítěz nachytal přes 13 kg ryb a ve druhém dokonce přes 22 kg. Ale na druhé straně v obou kolech někteří závodníci nechytili nic a v jednom z úseků v prvním závodě na třetí místo stačilo 3,67 kg ryb. Nejsem žádný odborník, ale přesto bych si dovolil podělit se na tomto místě s těm, co zvažují, zda se tomuto daleko zábavnějšímu a i v podstatě úspěšnějšímu způsobu lovu ryb věnují, o základní zkušenosti. Ukazuje se, že pro nezávodní plavanou vystačíme s poměrně nenáročnými prostředky. Takovou první otázkou bývá jaký prut si opatřit. Tedy zda děličku nebo bič. Rozdíl je samozřejmě nejen ve vlastním způsobu lovu - u děličky máme vlasec podstatně kratší než je délka prutu. Obvykle je jeho délka daná délkou posledních třech dílů prutu (tzv. top-set), které ”oddělujeme” od zbylé části prutu jak při ”nahazování” tak při zdolávání ryby - prutem vlastně nenahazujeme ale v podstatě ho ”vysouváme” nad vodu a vlasec se splávkem je prakticky pod špičkou prutu. Chytáme tedy vlastně ve vzdálenosti danou délkou prutu. Chytání pod špičkou umožňuje také přesnější vnadění - krmení se hází prakticky ”na špičku prutu” a přesnější je vedení splávku.
plavaná - bič U biče používám délku vlasce o asi 0,5 m kratší než je délka prutu a tak se svým 7 m bičem (již zmíněný prut od Sony za 400 Kč) při hloubce vody 1,4 m chytám ve vzdálenosti asi 10 m od břehu - tak tady u mne došlo k inovaci – uvedený bič jsem odložil vlastně do svého „muzea“, kde jsou i  pruty ze štípaného bambusu vyrobené před druhou světovou válkou mým otcem (ten se totiž vyučil ve firmě pana Rouska, která vyráběla rybářské náčiní) a nahradil jsem jej 7 m bolonézou, je to totiž praktičtější a navíc se s ní dá chytat tak, jak je k tomu určena. Krmení házím ”na splávek” před sebe a prochytávám úsek o délce asi 5 m pod sebou. Při první návštěvě u vody jsem zvolil splávek s nosností 0,5 g a díky tuhosti prutu se mi nepodařilo ani nahodit. Spravil to splávek s nosností a zátěží dvakrát větší. Nakrmil jsem a k svému překvapení jsem za hodinu chytání chytil 8 ryb, další 4 mi spadly a asi tak 8 záběrů jsem nezasekl. Dovolím si zde tvrdit, že v mém případě množství záběrů za tuto hodinu bylo větší, než za uplynulého půl roku při chytání na těžko. Nedalo mi to, opatřil jsem si váhu a jednou jsem při své návštěvě u vody ulovené ryby dával do vezírku (jinak jsem je rovnou pouštěl) a zvážil je. Ne, že by to byl nějaký zázrak, ale za 2 1/2 hodiny jsem chytil 2,45 kg ryb (je ovšem pravdou, že v tom byl cejn o váze 0,76 kg) a rozhodně jsem se u toho nenudil. Při chytání s bičem jsem narazil na jeden problém, který mne přivedl ke koupi děličky. Kupodivu to nebylo to, pro co byla dělička vyvinuta, ale fakt, že na březích Sázavy, kde obvykle chytám, je velmi málo míst, kde se díky pobřežnímu porostu dá chytat se sedmimetrovým bičem. U děličky vystačím s prostorem, kde se vejdu s třímetrovým top-setem. Ještě k prutům. Pro nezávodní plavanou je asi jedno, kterého výrobce zvolíme, spíše bude záležet na tom, jak hluboko budeme chtít sáhnout do kapsy. Ceny u děliček se pohybují asi od 6 tis. Kč za ještě použitelnou děličku kolem 10 m do 120 tis. za kevlarový HIGH-TECH 14,5 m zázrak. U biče je to poněkud lepší - za tutéž cenu, tj kolem 6 tis. Kč již získáme velmi dobrý prut, ale jde pořídit i do 1 000 Kč - tak tady se kupodivu až na pokrok v materiálu nic moc nezměnilo – dobrá dělička třeba od Colmic totiž dnes stojí kolem100 tis. Kč a „obyčejná“ kolem 7 tis. Kč – informace od zastoupení Colmic na rybářské výstavě For fishing 2012. Vlasce - používám vlasce se standardní nosností. Kmenový o průměru 0,1 (na bolonéze samozřejmě s navijákem 0,16) a na návazce  0,08 mm (0,14). Návazce si připravuji předem a o délce 20 cm.
návazce
Návazce si dělám stejně dlouhé proto, abych při náhradě utrženého nemusel znova nastavovat hloubku. Na to jsem si udělal jednoduchý přípravek - prkénko s dvěma hřebíky ve vzdálenosti 20 cm, za jeden zaháknu navázaný háček, přes druhý udělám smyčku a tu pak zavážu – tak tady jeden „zlepšovák“; toto používám na návazce - je to udělané z podložky pro počítačovou myš, z boku napíchané špendlíky se skleněnou hlavičkou. U návazců je třeba použít slabý vlasec nejen z důvodu jemného chytání, ale především proto, aby při vázce šel přetrhnout a neutrhl se kmenový vlasec i se splávkem.

splávky Splávky - pří svém chytání na Sázavě v podstatě používám jeden typ - zakulacenou hruštičku s nosností 1 až 2 gramy.

Zátěž - používám naříznuté broky, za výhodu považuji koupit sadu s vyznačenou váhou a velikostí - ta se kupodivu mírně liší podle výrobce. Pro informaci uvádím převodní tabulku na gr. z katalogu Sensas:

převodní tabulka


Háčky - používám dva typy a to jeden s delším ramínkem velikost 16 - 20, druhý s kratším ramínkem, který je přímo určen pro bílé červy. Tenké háčky o velikosti 22 mám připravené na patentky.
Za nezbytný považuji vyprošťovač háčků. Je to tyčinka z umělé hmoty se zářezem, pomocí které se dají z rybí tlamky vyprostit i velmi malé háčky a stojí kolem 20 Kč. Mám ji na provázku na krku, aby byla po ruce a abych ji zcela pravidelně neztrácel. Bohužel totiž neplave. U háčků obvykle zamačkávám zpětný hrot - odháčkování jde pak daleko lépe. Sestavení udice - zde je mnoho variant a tak jedna z nejzákladnější - asi 70 cm od háčku umístíme zátěž o přibližně 3/4 nosnosti splávku (kombinace broků 0,2,4), ve vzdálenostech 50 a 30 cm od háčku vyvážíme splávek broky vel. 4 až 10 dle nosnosti splávku, nejmenší dáme blíže k háčku. Je třeba si uvědomit, že ty vzdálenosti jsou uvedeny pro základní orientaci. Pomůcka na měření hloubky - tradiční olověná hruštička s uříznutým spodkem místo kterého jsem přilepil kousek korku. (Koupíme láhev Bohemia sektu, obsah vypijeme a zbude nám krásna korková zátka).
Háček provlékneme ouškem a zapíchneme do korku. Nástraha - tady se musím přiznat, že ze začátku jsem zkoušel ledacos, ale nakonec se mi jako naprosto nejúčinnější a zcela universální ukazují bílí červi. Patentky jsem dosud nezkoušel – a přiznám se , že u toho také zůstalo, protože sehnat takový ten druh větších patentek se mi prostě nepodařilo. Návnada - zde je potřeba si uvědomit, že oproti závodní plavané máme jednu velkou výhodu - při závodech na délce několika set metrů je každých deset metrů ve vodě krmení a tak velmi záleží na jeho atraktivitě - to moje musí být lepší než sousedovo, protože jinak by mi ryby odplavaly k němu. To nám obvykle nehrozí a tak si můžeme koupené krmení dovolit ”naředit” a to klidně v poměru až 1 : 4. Obvykle však stačí, když použijeme tradiční směs strouhanky a šrotu a nějaký posilovač - obvykle směs přísad cílená na jeden druh ryb. Samozřejmě, že při použití například ”cejnového” to neznamená, že nechytneme i ostatní druhy bílých ryb. Opětně se domnívám, že posilovače a krmení od známých firem jsou prakticky stejně účinná. Ovšem nic nám nebrání ve vlastním experimentování. Já například do strouhánky a šrotu přidávám mleté pražené ovesné vločky. Ty pražím v mikrovlnné troubě. Do krmení zpravidla přidávám hlínu a uhnětu koule tak, aby při puštění na zem asi z jednoho metru ještě zůstala celá.
Co říci na závěr? Vřele doporučuji zájemcům o plavanou a ostatně všem, co chytání ryb považují za zábavu a nikoliv za způsob obživy, návštěvu závodů v plavané. Tam nejlépe každý uvidí jak se co dělá a nic nebrání takto získané zkušenosti převést do vlastní praxe.

autor: fvorisek@post.cz